Kapitola I.
Předmět pracovního práva
Pracovní právo je jedním z odvětví českého právního řádu. Jde o relativně samostatný soubor právních norem, které upravují společenské vztahy vznikající při námezdní práci a vztahy s nimi úzce související.
Pracovní právo, jak již vyplývá z jeho názvu, je právním odvětvím, které se vztahuje k práci. Slovem „práce“ rozumíme určitou opakující se činnost, nikoliv výsledek této činnosti (o výsledek činnosti jde např. u vytvoření diplomové práce, vědecké práce apod.). Tato činnost probíhá v určitém čase a prostoru (např. při obsluze stroje, výrobě, výkonu činností na úřadech, soudech, ve škole apod.).
Předmětem regulace pracovního práva je činnost vykonávanou za účelem dosažení výdělku (protože nejčastější formou výdělku je mzda, hovoříme tu o námezdní práci). Práce vykonávaná výlučně jen pro pobavení (jako hobby) není předmětem pracovního práva.
Námezdní práce je vykonávána v podmínkách „podřízenosti a nadřízenosti“. Jeden subjekt – zaměstnavatel (podle starší terminologie též organizace nebo zaměstnávající organizace) práci organizuje, vytváří pracovní podmínky, odebírá výsledky práce, má z ní bezprostřední užitek a nese hospodářské riziko spojené s výkonem této práce.). Druhý subjekt - zaměstnanec (podle starší terminologie též pracovník) podle pokynů zaměstnavatele vykonává práci a je za ni odměňován. Práce vykonávaná za těchto podmínek se označuje jako práce nesamostatná, popř. (v terminologii např. daňových předpisů) jako závislá činnost.
Výdělečná práce osob, které provozují svou činnost samostatně, na vlastní náklady a riziko (podnikatel), není předmětem úpravy pracovního práva. Normy pracovního práva proto neupravují činnost drobných řemeslníků, soukromě hospodařících rolníků apod. Tyto osoby totiž v pracovním procesu nepodléhají z hlediska organizace práce žádnému řízení.
Pro společenské vztahy, které jsou předmětem pracovního práva, je typické, že jsou to vztahy v nichž se spojuje pracovní síla člověka s výrobními prostředky za účelem výkonu práce, přičemž vlastnictví pracovní síly (schopnosti pracovat) a výrobního prostředku je odděleno. Jinými slovy vlastník pracovní síly není totožný s vlastníkem výrobních prostředků. Vlastník pracovní síly (zaměstnanec) a vlastník výrobního prostředku (zaměstnavatel) se setkávají na specifickém místě - trhu práce, kde sjednávají podmínky vzájemného spojení pracovní síly s výrobními prostředky, tedy pracovní podmínky. Výsledkem pak je, že zaměstnanec pro zaměstnavatele vykonává práci a ten mu za ni platí mzdu.
Pro tuto závislou činnost je typické, že její výsledek se stává vlastnictvím zaměstnavatele, který na základě pracovní smlouvy získává právo nejen na poskytování sjednaného pracovního výkonu (druhově určených prací), nýbrž i na jeho výsledky, tedy na případné nové věci, které takto vzniknou.
Vedle toho jsou součástí pracovního práva i vztahy vznikající mezi zaměstnavateli a odborovými organizacemi (zájmovými organizacemi zaměstnanců), vztahy zajišťující výše uvedené pracovní vztahy (odpovědnostní) atd. Do pracovního práva zařazujeme i ty vztahy, které souvisí s trhem práce a slouží k zajišťování a zprostředkování práce, získávání kvalifikace, rekvalifikace apod.
Pro každé právní odvětví je typický určitý způsob regulace společenských vztahů. Tradičně se právo dělí na právo veřejné a právo soukromé.
Pracovní právo je svou povahou odvětvím soukromého práva, avšak tam, kde jsou konkretizována sociální práva, používá veřejnoprávní metody úpravy (tj. nařizuje určité chování kogentní normou). V pracovním právu se navíc objevuje i určitá oblast práva, která bývá charakterizována jako „autonomní právo“. Jde o právo, které nevyplývá ze státní (veřejné) moci, ale tvoří je určité autonomní subjekty (zaměstnavatel, odborová organizace). Stát dává jejich projevům vůle sílu práva tím, že jeho dodržování vynucuje stejně, jako vlastní akty. Typickým projevem autonomního práva je kolektivní smlouva.
Pracovní právo je samostatným právním odvětvím, ale tato samostatnost je jen relativní. Všechna právní odvětví jsou totiž navzájem propojena řadou vazeb a vztahů, tvoří subsystémy jednoho systému - právního řádu. Vztah jednotlivých právních odvětví navzájem je rozdílné intenzity. Velmi blízký je vztah pracovního práva k právu občanskému, ze kterého se pracovní právo kdysi vydělilo.
Blízké jsou vztahy pracovního práva a práva sociálního zabezpečení. Vyplývá to z toho, že obě tato právní odvětví vznikala jako tzv. sociálně ochranné zákonodárství a pracovní činnost zaměstnance je podkladem (nebo předpokladem) některých plnění v rámci práva sociálního zabezpečení. Pracovní právo upravuje vztahy člověka při práci a právo sociálního zabezpečení vztahy člověka, který pracovat z různých příčin nemůže.
Např. v případě pracovní neschopnosti pro nemoc je zaměstnanec zabezpečen dávkou sociálního zabezpečení nazývanou „nemocenské“, jejíž výše se odvozuje ze mzdy. Výše starobního důchodu se odvozuje od výše výdělku. V některých případech určité dávky sociálního zabezpečení doplňují instituty pracovního práva. Např. v době těhotenství a péče o velmi malé dítě je ženě poskytována mateřská dovolená (pracovněprávní institut), během které je žena hmotně zabezpečena dávkou sociálního zabezpečení „peněžitá pomoc v těhotenství a mateřství“ (institut sociálního zabezpečení). Jestliže je žena z důvodů těhotenství převedena na jinou, méně placenou práci, poskytuje se jí dávka nemocenského pojištění „vyrovnávací příspěvek v těhotenství a mateřství“, která jí kompenzuje ušlý výdělek atd.
Funkce pracovního práva
Pod pojmem „funkce pracovního práva“ chápeme soubor určitých trvale vymezených (nebo alespoň dlouhodobých) úkolů, směrů působení pracovního práva na společenské vztahy vznikající při výkonu závislé práce a v souvislosti s ním. Jde o určité způsoby právního působení na vůli a chování subjektů tak, aby bylo dosaženo cílů, které právní úprava v tomto odvětví sleduje.
Protože pracovní právo je součástí jednotného právního řádu, budou se v něm projevovat všechny funkce, které jsou vlastní právu jako takovému. Hovoříme-li o specifických funkcích pracovního práva, máme na mysli funkce, které se v jiných právních odvětvích nevyskytují vůbec nebo se v pracovním právu projevují ve specifické podobě, výrazně odlišné od jiných právních odvětví.
Pracovní právo plní tři základní funkce: ochrannou, organizační a výchovnou.
Ochranná funkce
Pracovní právo chrání především zájmy zaměstnance, jako strany ekonomicky slabší. Z původního pojetí sociální ochrany zaměstnance před nepříznivými vlivy práce a pracovního prostředí, se postupem času vyvinulo širší pojetí, zahrnující nejen ochranu života a zdraví zaměstnanců, ale i jejich dalších zájmů Zejména sociálních).
Ochranná funkce se projevuje především v tom, že pracovní právo posiluje právní pozici zaměstnance, dává mu v určitých případech více práv, oproti právům zaměstnavatele:
vytváří předpoklady pro to, aby práce byla vykonávaná za podmínek neohrožujících životy a zdraví zaměstnanců, nebo alespoň aby bylo ohrožení minimalizováno. Jsou stanoveny meze využívání pracovní síly, čímž se na jedné straně pracovní síla chrání a na druhé straně se vytváří prostor pro její efektivní využívání.
Takovýto charakter mají např. předpisy o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, předpisy o zvláštních pracovních podmínkách žen, mladistvých a osob se změněnou pracovní schopností, ale i předpisy upravující např. nejkratší možnou dovolenou na zotavenou, maximální délku pracovní doby, přestávky v práci, odpočinek mezi směnami apod.)
posiluje právní postavení zaměstnance při skončení pracovního poměru
chrání sociální sféru zaměstnance v rámci úpravy odpovědnosti za škodu (omezením výše náhrady škody způsobené z nedbalosti, možností splátek, koncepcí subjektivní odpovědnosti), úpravou srážek ze mzdy atd.
Přestože pracovní právo vzniklo především z potřeby chránit zaměstnance, určitá jeho ustanovení mají za úkol chránit i zaměstnavatele a jeho zájmy. Zaměstnanec je např. povinen střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele, jeho podnikatelské zájmy [§ 73 odst. 1 písmeno d) zákoníku práce].
Organizační funkce
Za specifický projev organizační funkce pracovního práva se považuje to, že vytváří rámec a podmínky, za nichž se uskutečňuje pracovní proces. Stanoví pravidla, za nichž má fungovat trh práce, vymezuje míru práce, odměny za práci, obsahuje určité záruky realizace přiznaných práv. Upravuje hranice a nástroje realizace tzv. dispoziční pravomoci zaměstnavatele (tj. možnost zaměstnavatele dávat zaměstnanci závazné pokyny k výkonu práce).
Za projev organizační funkce pracovního práva v užším slova smyslu se pak považuje působení norem pracovního práva k zabezpečení náležitého fungování pracovního procesu u zaměstnavatelů. Jedná se o různá právní ustanovení, která slouží bezprostředním zájmům organizátora pracovního procesu.
Výchovná funkce
Výchovná funkce pracovního práva je dána tím, že pracovní právo ovlivňuje procesy motivace lidí, které určují jejich jednání. Tyto procesy uskutečňují adresáti práva tak, že si volí chování v souladu s dispozicí právní normy (nebo alespoň takové chování, které se dispozici neprotiví).
O výchovné funkci pracovního práva se hovoří především popisně, tzn. ve významu obecných postojů lidí. Popisuje se tak, že právo působí na rozvoj právního vědomí, vytváří pozitivní vztah k systému, který se nazývá právním řádem - vychovává tedy lidi v duchu dodržování pravidel morálky, která jsou vyjádřena v právních normách.
Další kapitola Předchozí kapitola. Test ke kapitole 1 Cvičení ke kapitole 1