Kapitola I.

Předmět a systém pracovního práva

Předmět

Pracovní právo je jedním z odvětví českého právního řádu. Zpravidla se charakterizuje jako relativně samostatný soubor právních norem, které upravují společenské vztahy vznikající při námezdní práci a vztahy s nimi úzce související.

Pracovní právo, jak již vyplývá z jeho názvu, je právním odvětvím, které se vztahuje k určité práci. Upravuje práva a povinnosti subjektů v návaznosti na výkon práce a stanoví právní následky plnění nebo neplnění právních závazků.

Při úvahách o předmětu pracovního práva je třeba vzít v úvahu některé skutečnosti:

Práce je výlučně lidská činnost. Pojmem „práce“ rozumíme určitou opakující se činnost, nikoliv výsledek této činnosti (o výsledek činnosti jde např. u vytvoření diplomové práce, vědecké práce, uměleckého díla apod.). Práce probíhá v určitém čase a prostoru (např. při obsluze stroje, výrobě, výkonu činností na úřadech, soudech, výuce ve škole a při mnoha dalších činnostech);
předmětem regulace pracovního práva je činnost vykonávanou za účelem dosažení výdělku (protože nejčastější formou výdělku je mzda, hovoříme tu o námezdní práci). Práce vykonávaná výlučně jen pro pobavení (jako hobby) nebo práce v domácnosti, kdy si člověk sám určuje nejen způsob výkonu práce, ale i pracovní režim, kdy sám snáší rizika spojená s výkonem práce apod. není předmětem pracovního práva;
stejně tak není předmětem úpravy pracovního práva výdělečná práce osob, které provozují svou činnost samostatně, na vlastní náklady a riziko (podnikatelé, osoby samostatně výdělečně činné – tzv. OSVČ, soukromě hospodařící rolníci apod.) Tyto osoby totiž v pracovním procesu nepodléhají žádnému řízení (z hlediska organizace práce), což ovšem neznamená, že jejich práce v ekonomickém smyslu není společenská;
předmětem regulace pracovního práva je jen námezdní práce, která je vykonávána v podmínkách „podřízenosti a nadřízenosti“, tj. práce pod vedením a na účet toho subjektu, který ji organizuje, vytváří pracovní podmínky, odebírá výsledky práce, má z ní bezprostřední užitek a nese hospodářské riziko spojené s výkonem této práce. Hovoříme proto o závislé práci. Subjekt, který práci organizuje, se nazývá zaměstnavatel (podle starší terminologie též organizace nebo zaměstnávající organizace). Druhý subjekt, nazývaný zaměstnanec (podle starší terminologie též pracovník), podle pokynů zaměstnavatele práci vykonává a je za ni odměňován. Závislou práci vykonává zaměstnanec osobně.

Pro společenské vztahy, které jsou předmětem pracovního práva, je typické, že jsou to vztahy v nichž se spojuje pracovní síla člověka s výrobními prostředky za účelem výkonu práce, přičemž vlastnictví pracovní síly (schopnosti pracovat) a výrobního prostředku je odděleno. Jinými slovy vlastník pracovní síly není totožný s vlastníkem výrobních prostředků. Vlastník pracovní síly (zaměstnanec) a vlastník výrobního prostředku (zaměstnavatel) se setkávají na specifickém místě - trhu práce, kde sjednávají podmínky vzájemného spojení pracovní síly s výrobními prostředky, tedy pracovní podmínky. Výsledkem pak je, že zaměstnanec pro zaměstnavatele vykonává práci a ten mu za ni platí mzdu.

Pro tuto závislou činnost je typické, že její výsledek se stává vlastnictvím zaměstnavatele, který na základě pracovní smlouvy získává právo nejen na poskytování sjednaného pracovního výkonu (druhově určených prací), nýbrž i na jeho výsledky, tedy na případné nové věci, které takto vzniknou.

Vedle toho jsou součástí pracovního práva i vztahy vznikající mezi zaměstnavateli a odborovými organizacemi (zájmovými organizacemi zaměstnanců), vztahy zajišťující výše uvedené pracovní vztahy (odpovědnostní) atd. Do pracovního práva zařazujeme i ty vztahy, které souvisí s trhem práce a slouží k zajišťování a zprostředkování práce, získávání kvalifikace, rekvalifikace apod.

Pracovní právo jako samostatné právní odvětví se objevilo v souvislosti s hromadnou průmyslovou (tovární, především pásovou) výrobou. Zaměstnanec se jejím působením stal do velké míry závislý svou činností na organizaci práce u zaměstnavatele a v tomto smyslu i "nesamostatný". Důsledkem této skutečnosti byl vznik velkých sociálních skupin zaměstnanců a zvláštních subjektů prosazujících jejich zájmy (odborů).

Systém

Pracovní právo upravuje především vztahy vznikající mezi jednotlivými zaměstnanci a zaměstnavateli. Je to oblast tzv. individuálního pracovního práva.

Vedle toho jsou součástí pracovního práva i vztahy vznikající mezi zaměstnavateli a odborovými organizacemi, jako organizacemi reprezentujícími zaměstnance, hájícími jejich hospodářské a sociální zájmy. Jde o tzv. kolektivní pracovní právo.

Třetí oblastí, která spadá do pracovního práva, je oblast vztahů vznikajících při realizaci základního práva na práci (čl. 26 Listiny základních práv a svobod). Jsou to vztahy při nichž nedochází k výkonu práce ve vlastním slova smyslu, k vytváření materiálních užitných hodnot, ale vztahy, které slouží k zajišťování a zprostředkování práce, získávání kvalifikace, rekvalifikace apod.

Pro každé právní odvětví je typický určitý způsob regulace společenských vztahů. Pracovní právo vznikalo v historickém kontextu jako právní odvětví mezi právem soukromým a veřejným. Svou povahou je pracovní právo soukromoprávní, avšak tam, kde jsou konkretizována sociální práva, používá se veřejnoprávní metody úpravy. V pracovním právu se navíc objevuje i určitá oblast práva, která bývá charakterizována jako „autonomní právo“. Jde o právo, které nevyplývá ze státní (veřejné) moci, ale tvoří je určité autonomní subjekty (zaměstnavatel, odborová organizace). Stát dává jejich projevům vůle sílu práva tím, že jeho dodržování vynucuje stejně, jako vlastní akty (kolektivní smlouva).

Pracovní právo je samostatným právním odvětvím, ale tato samostatnost je jen relativní. Všechna právní odvětví jsou totiž navzájem propojena řadou vazeb a vztahů, tvoří subsystémy jednoho systému - právního řádu. Vztah jednotlivých právních odvětví navzájem je rozdílné intenzity. Velmi blízký je vztah pracovního práva k právu občanskému, ze kterého se pracovní právo kdysi vydělilo.

Blízké jsou vztahy pracovního práva a práva sociálního zabezpečení. Vyplývá to z toho, že obě tato právní odvětví vznikala jako tzv. sociálně ochranné zákonodárství a pracovní činnost zaměstnance je podkladem (nebo předpokladem) některých plnění v rámci práva sociálního zabezpečení. Pracovní právo upravuje vztahy člověka při práci a právo sociálního zabezpečení vztahy člověka, který pracovat z různých příčin nemůže.

Např. v případě pracovní neschopnosti pro nemoc je zaměstnanec zabezpečen dávkou sociálního zabezpečení nazývanou „nemocenské“, jejíž výše se odvozuje ze mzdy. Výše starobního důchodu se odvozuje od výše výdělku. V některých případech určité dávky sociálního zabezpečení doplňují instituty pracovního práva. Např. v době těhotenství a péče o velmi malé dítě je ženě poskytována mateřská dovolená (pracovněprávní institut), během které je žena hmotně zabezpečena dávkou sociálního zabezpečení „peněžitá pomoc v těhotenství a mateřství“ (institut sociálního zabezpečení). Jestliže je žena z důvodů těhotenství převedena na jinou, méně placenou práci, poskytuje se jí dávka nemocenského pojištění „vyrovnávací příspěvek v těhotenství a mateřství“, která jí kompenzuje ušlý výdělek atd.

Funkce pracovního práva

Pod pojmem „funkce pracovního práva“ chápeme soubor určitých trvale vymezených (nebo alespoň dlouhodobých) úkolů, směrů působení pracovního práva na společenské vztahy vznikající při výkonu závislé práce a v souvislosti s ním. Jde o určité způsoby právního působení na vůli a chování subjektů tak, aby bylo dosaženo cílů, které právní úprava v tomto odvětví sleduje.

Protože pracovní právo je součástí jednotného právního řádu, budou se v něm projevovat všechny funkce, které jsou vlastní právu jako takovému. Hovoříme-li o specifických funkcích pracovního práva, máme na mysli funkce, které se v jiných právních odvětvích nevyskytují vůbec nebo se v pracovním právu projevují ve specifické podobě, výrazně odlišné od jiných právních odvětví.

Pracovní právo plní tři základní funkce: ochrannou, organizační a výchovnou.

Ochranná funkce

Pracovní právo chrání především zájmy zaměstnance, jako strany ekonomicky slabší. Z původního pojetí sociální ochrany zaměstnance před nepříznivými vlivy práce a pracovního prostředí, se postupem času vyvinulo širší pojetí, zahrnující nejen ochranu života a zdraví zaměstnanců, ale i jejich dalších zájmů Zejména sociálních).

Ochranná funkce se projevuje především v tom, že pracovní právo posiluje právní pozici zaměstnance, dává mu v určitých případech více práv, oproti právům zaměstnavatele:

vytváří předpoklady pro to, aby práce byla vykonávaná za podmínek neohrožujících životy a zdraví zaměstnanců, nebo alespoň aby bylo ohrožení minimalizováno. Jsou stanoveny meze využívání pracovní síly, čímž se na jedné straně pracovní síla chrání a na druhé straně se vytváří prostor pro její efektivní využívání.

Takovýto charakter mají např. předpisy o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, předpisy o zvláštních pracovních podmínkách žen, mladistvých a osob se změněnou pracovní schopností, ale i předpisy upravující např. nejkratší možnou dovolenou na zotavenou, maximální délku pracovní doby, přestávky v práci, odpočinek mezi směnami apod.)
posiluje právní postavení zaměstnance při skončení pracovního poměru
chrání sociální sféru zaměstnance v rámci úpravy odpovědnosti za škodu (omezením výše náhrady škody způsobené z nedbalosti, možností splátek, koncepcí subjektivní odpovědnosti), úpravou srážek ze mzdy atd.

Přestože pracovní právo vzniklo především z potřeby chránit zaměstnance, určitá jeho ustanovení mají za úkol chránit i zaměstnavatele a jeho zájmy. Zaměstnanec je např. povinen střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele, jeho podnikatelské zájmy [§ 73 odst. 1 písmeno d) zákoníku práce].

Organizační funkce

Za specifický projev organizační funkce pracovního práva se považuje to, že vytváří rámec a podmínky, za nichž se uskutečňuje pracovní proces. Stanoví pravidla, za nichž má fungovat trh práce, vymezuje míru práce, odměny za práci, obsahuje určité záruky realizace přiznaných práv. Upravuje hranice a nástroje realizace tzv. dispoziční pravomoci zaměstnavatele (tj. možnost zaměstnavatele dávat zaměstnanci závazné pokyny k výkonu práce).

Za projev organizační funkce pracovního práva v užším slova smyslu se pak považuje působení norem pracovního práva k zabezpečení náležitého fungování pracovního procesu u zaměstnavatelů. Jedná se o různá právní ustanovení, která slouží bezprostředním zájmům organizátora pracovního procesu.

Výchovná funkce

Výchovná funkce pracovního práva je dána tím, že pracovní právo ovlivňuje procesy motivace lidí, které určují jejich jednání. Tyto procesy uskutečňují adresáti práva tak, že si volí chování v souladu s dispozicí právní normy (nebo alespoň takové chování, které se dispozici neprotiví).

O výchovné funkci pracovního práva se hovoří především popisně, tzn. ve významu obecných postojů lidí. Popisuje se tak, že právo působí na rozvoj právního vědomí, vytváří pozitivní vztah k systému, který se nazývá právním řádem - vychovává tedy lidi v duchu dodržování pravidel morálky, která jsou vyjádřena v právních normách.

<<Slovník důležitých pojmů>>