Kapitola II.

 

 <<Slovník důležitých pojmů>>

Základní zásady pracovního práva

Základní zásady každého právního odvětví jsou obecné právní myšlenky,  které jsou zaměřeny na právní úpravu problematiky, která je předmětem příslušného právního odvětví. Tyto právní myšlenky se musí projevovat v normách právního odvětví; jinak řečeno - každá základní zásada musí být provedena v konkrétním právním předpise, nebo v několika předpisech současně, musí být vyvoditelná z obsahu právního předpisu,

Výchozí pro určení zásad pracovního práva jsou základní práva, obsažená především v Listině základních práv a svobod. Pokud jsou obsažena též v jiných, zejména  mezinárodních dokumentech, jsou součástí českého práva podle čl. 10 Ústavy. Z toho, že jsou základní vyplývá také to, že jsou v právním řádu rozvedena a provedena formou dílčích práv.

Pracovní právo základní práva (i když je takto výslovně neoznačuje) upravuje ve svých jednotlivých částech. Jedná se především o úpravu smluvní svobody, stejného zacházení  a zákazu diskriminace, svobodnou volbu povolání, osobní svobodu, ochranu života a tělesné integrity, ochranu osobních údajů, ochranu rodičovství a rodiny, svobodu sdružování. Sociálními právy pak jsou právo na práci, právo na odměnu za vykonanou práci, právo na odpočinek po vykonané práci, právo na bezpečnost a ochranu zdraví při práci, právo zaměstnanců na kolektivní vyjednávání a stávku a zákaz zneužívání práva. S ohledem na místo, které základní práva zaujímají v systému práva, hovoříme v souvislosti s nimi o ústavních zásadách pracovního práva.

Zásady obsažené v mezinárodních aktech, především úmluvám Mezinárodní organizace práce, se označují jako zásady mezinárodního pracovního práva. Řada ústavních zásad i zásad mezinárodního pracovního práva má svůj přímý protějšek v zákoníku práce a dalších normách pracovního práva.

Vnitřní struktuře práva odpovídá i strukturování základních zásad. Existují tedy určité základní zásady, které se projevují v právu jako celku a které můžeme odhalit ve všech právních odvětvích. Jde o takové zásady, jako je humanismus a demokracie, společenská spravedlnost, rovnost občanů před zákonem a pod. Vedle obecných právních myšlenek, společných pro celý právní řád, existují ovšem i obecné právní myšlenky, charakterizující určité právní odvětví. Slouží jako základ dalšího poznání, pro pedagogický proces, jako určité vodítko pro legislativní proces a v neposlední řadě pro aplikaci konkrétních ustanovení v praxi.

V některých případech jsou základní zásady vyjádřeny přímo v právních normách. Jsou to normy, které se vyznačují vysokým stupněm obecnosti, jsou však právně závazné a přímo aplikovatelné. Jejich smysl spočívá v tom, že jsou závaznými interpretačními pravidly, podle nichž musí být realizovány a aplikovány všechny ostatní normy daného odvětví. Tyto základní zásady formuluje zákonodárce zpravidla v kogentních normách, obvykle umístěných v úvodních článcích právních předpisů (zejména kodexů), nebo v jejich obecných ustanoveních (např. ust. § 1 a § 7 zákoníku práce).

Zásada práva na práci a svobodnou volbu povolání, je vyjádřena v Listině základních práv a svobod, v čl. 26 odst. 1 a 3. Vyjadřuje právo každého člověka na uplatnění vlastních schopností a jejich prostřednictvím na získávání prostředků pro uspokojení svých životních potřeb. Pracovní právo je v podstatě celé rozvedením tohoto základního práva. Zákonné záruky tohoto práva jsou upraveny především v zákonech o zaměstnanosti.

Za obsah práva na práci se v literatuře pracovního práva tradičně považuje triáda práv:

  •  právo práci dostat (právo získat nějaké zaměstnání),

  •  právo práci si udržet (právo nebýt rušen ve výkonu práce, leda z důvodů zákonem výslovně stanovených),

  •  právo na ekonomické zabezpečení v případě, že člověk práci vykonávat z vážných důvodů nemůže (v nemoci, stáří, invaliditě apod.).

Zásada svobodné volby povolání znamená, že každý si může zvolit povolání, které chce vykonávat. Je ovšem omezena skutečností, že řada povolání vyžaduje pro svůj výkon dosažení určité kvalifikace. Není tedy možné, aby např. povolání lékaře vykonával někdo, kdo nemá lékařské vzdělání. To však nelze považovat za omezení svobody volby povolání. Zásada se proto vykládá tak, že jde o možnost zvolit si určité povolání za předpokladu, že jsou splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho výkon.

Zásada svobody práce (zákaz nucené práce). V literatuře se uvádí tato zásada též jako základní zásada smluvnosti, smluvní volnosti nebo svobody pracovní smlouvy.

Zásada zákazu nucené práce je vyjádřena v čl. 9 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Výjimky ze všeobecného zákazu nucené práce Listina připouští jen v případech práce ukládané podle zákona osobám ve výkonu trestu odnětí svobody nebo osobám vykonávajícím alternativní trest, nahrazující trest odnětí svobody. Dále se zákaz nevztahuje na vojenskou službu a civilní službu a konečně na službu vyžadovanou na základě zákona v případech živelních pohrom, nehod nebo jiného nebezpečí, které ohrožuje životy, zdraví nebo značné majetkové hodnoty a jednání uložené zákonem na ochranu života a zdraví druhých.

Tato zásada je vyjádřena rovněž v Úmluvách MOP č. 29 a č. 105, o zákazu nucené práce. Podle Úmluvy č. 29 (zveřejněné pod č. 506/1990 Sb.) je nucenou prací jakákoliv práce nebo služba, vymáhaná na určité osobě pod pohrůžkou trestu a práce, kterou určitá osoba nepřijala dobrovolně. Za přípustnou se taková práce považuje jen výjimečně, vyžaduje-li to veřejný zájem.

Úmluva MOP č. 105 stanoví zákaz nucené práce, používané jako prostředek k dosažení politických cílů (ve vztahu k osobám, které mají nebo vyjadřují určitá politická stanoviska nebo manifestují ideologickou opozici proti platnému politickému, společenskému nebo hospodářskému zřízení), nebo ekonomických cílů (prostřednictvím mobilizace nebo využívání pracovní síly pro hospodářský rozvoj) a jako prostředek k diskriminaci z důvodu rasy, společenského postavení, národnosti nebo náboženské víry.

Zásada svobody práce je vyjádřena nejen tím, že základní pracovněprávní vztah může vzniknout jen se souhlasem zaměstnance zaměstnavatele. Jejím projevem je i autonomie vůle stran při utváření obsahu pracovněprávních vztahů - obsah je věcí dohody stran.

Ve srovnání s tím, jakou autonomii vůle požívají strany v závazkových vztazích občanského práva, je ovšem vůle stran pracovněprávních vztahů podstatně omezenější. Díky různým veřejnoprávním zásahům státu je omezena možnost sjednání některých pracovních podmínek. Jde o různé kogentní a relativně kogentní úpravy (zvláštní pracovní podmínky, omezení délky pracovní doby, přestávky v práci, délka dovolené atd.), jejichž smyslem je zabezpečení minimálních pracovních podmínek, na nichž má stát zájem v zájmu humanizace práce a zajištění reprodukce pracovní síly.

Zásada rovného zacházení a zákazu diskriminace úzce souvisí se zásadou svobody práce. I tato zásada je obsažena v Listině základních práv a svobod a v mezinárodních dokumentech pracovního práva, zejména v Úmluvách MOP. Je vyjádřena i ve Všeobecné deklaraci lidských práv, v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech, v Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a Evropské sociální chartě. Dále je pak obsažena např. ve Směrnicích Rady Evropy č. 75/117/EHS, o sladění zákonů členských států týkajících se uplatnění zásady stejné odměny pro muže a ženy, č. 76/207/EHS, o realizaci zásady stejného zacházení pro muže i ženy, pokud jde o přístup k zaměstnání, odbornou přípravu a služební povýšení a pracovní podmínky, č.96/34/ES, týkající se rámcové smlouvy o rodičovském volnu.

V normativní podobě znamená právem zajištěnou stejnou možnost přístupu k zaměstnání, rovnost občanů při zacházení s nimi v pracovněprávních vztazích a stejnou odměnu za stejnou práci. V pracovněprávních vztazích je zakázána jakákoliv diskriminace zaměstnanců z důvodů rasy, barvy pleti, pohlaví, sexuální orientace, jazyka, víry a náboženství, politického nebo jiného smýšlení, členství nebo činnosti v politických stranách nebo politických hnutích, odborových organizacích a jiných sdruženích, národnosti, etnického nebo sociálního původu, majetku, rodu, zdravotního stavu, věku, manželského a rodinného stavu nebo povinností k rodině (§ 1 odst. 4 zákoníku práce).

Zásada zákazu zneužívání práv, (nazývaná někdy zákaz šikanování) je vyjádřena v ust. § 7 odst. 2 zákoníku práce tak, že „výkon práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů účastníků pracovněprávního vztahu a nesmí být v rozporu s dobrými mravy“. To koresponduje s čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle kterého každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.

Tím jsou dány pro oblast pracovního práva meze výkonu subjektivních práv, pokud by tento výkon mohl znamenat zásah především do takových právem chráněných statků, jako jsou lidská důstojnost, osobnost a její projevy apod.

Zásada úplatnosti vykonávané práce vyjadřuje skutečnost, že výkon práce v pracovněprávním vztahu je vždy odměňován. Zásada je obsažena v čl. 28 Listiny základních práv a svobod. Zásada úplatnosti vykonávané práce je rovněž obsažena v Úmluvách MOP, např. č. 95 a č. 100.

V podstatě znamená, že práce vykonávaná v pracovněprávních vztazích vždy musí být odměňována (mzdou, platem nebo jinou odměnou). Odměna by měla být spravedlivá. Podle § 4 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku se mzda poskytuje podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti práce, podle obtížnosti pracovních podmínek, pracovní výkonnosti a dosahovaných pracovních výsledků. Podle § 4a cit. zákona zaměstnancům, kteří vykonávají stejnou práci nebo práci stejné hodnoty, přísluší stejná mzda. Mzda poskytnutá podle uvedených kritérií se považuje za spravedlivou.

Zásada svobody sdružování se k ochraně hospodářských a sociálních zájmů, je vyjádřena v čl. 27 odst. 1 až 3 Listiny základních práv a svobod a  Úmluvách MOP č. 11, č. 84, č. 87, č. 98, č.135 a č. 154. Tato zásada se především chápe jako realizace práva na vytváření odborových organizací. Právo na sdružování k obhajobě hospodářských a sociálních zájmů je však třeba přiznat i zaměstnavatelům, kteří se za stejným účelem sdružují do svazů zaměstnavatelů.

Odborové organizace jsou vytvářeny jako dobrovolná zájmová sdružení zaměstnanců, jejichž cílem je ochrana zájmů zaměstnanců v pracovněprávních vztazích. Jejich prostřednictvím se realizuje i tzv. právo participace.

Zásada bezpečné a hygienické práce,

spolu s principem, že zaměstnavatel je povinen vytvářet podmínky pro bezpečnou a zdraví neohrožující práci (§ 132a odst. 1 zákoníku práce) znamená, že všechny pracovní podmínky musí být vytvářeny tak, aby neohrožovaly životy a zdraví zaměstnanců.

Zásada je provedena v části druhé, hlavě páté zákoníku práce a v množství konkrétních předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci (BOZP). Všechna zařízení, stroje, nástroje, technologické postupy atd. musí být před svým zavedením do provozu posuzovány z hlediska bezpečnosti práce.

V pracovněprávních předpisech, zejména v zákoníku práce, lze nalézt i další obecná pravidla, která se někdy v literatuře považují za základní zásady. Jde např. o právo na odpočinek, povinnost svědomité, kvalitní a řádné práce,  péče o prospěch majetku zaměstnavatele, povinnost péče o kvalifikaci zaměstnanců apod.

 

 <<Slovník důležitých pojmů>>

Obsah

Další kapitola Předchozí kap. Test ke kapitole 2  Cvičení ke kapitole 2