Při prvním setkání poté, co byly vydány soutěžní podmínky, jsme se v porotě dověděli, že zájem o účast v soutěži vyjádřilo 22 autorů a autorských kolektivů nejen z České republiky, ale z mnoha dalších zemí Evropy. Potěšilo nás to, protože to ukazovalo, nakolik je téma zajímavé. Univerzitní kampusy takového rozsahu a takového širokého záběru, který nepočítá jen s výukovými prostory, ale také s řadou významných celoměstských aktivit, se nezakládají každý den, navíc vybrané území v Bohunicích je tak inspirativní... Vždyť tady se pro Brno nechystá jen soubor vysokoškolských budov, ale živá nová městská čtvrt', která bude lákat celý den a celý týden, nabídne nejen školní zařízení, ale také kongresové centrum, řadu komerčních ploch, což přece zdaleka neznamená jen obchody, a vše má být prolnuto zelení, arboretum se tu má stát nejen uzavřenou zahradou, ale má obklopovat všechny stavby ... A to celé na území, které na své hraně nabízí neopakovatelné výhledy na centrum města. Už jsme se tedy chystali na spoustu zajímavých návrhů, i když nás trochu děsilo pomyšlení, jak dokážeme takové kvantum ve vymezené době správně zhodnotit.

Pak byla uzávěrka soutěže a my jsme zjistili, že návrhů přišlo jen osm. Bylo nám to líto (i když jsme tím pádem měli více času na jejich podrobnější prostudování), ale rozuměli jsme tomu - je to skutečně náročná úloha na krásném, přitažlivém a přitom dostatečně složitém území.

I pro některé soutěžící to byla úloha tak náročná, že ji nestihli pojmout, vyřešit v její plné komplexnosti. Proto poměrně brzy jsme mohli konstatovat, že se soutěžní návrhy dají rozdělit do dvou skupin - jedna se soustředila především na vlastní vysokoškolské objekty výukové a výzkumné a to ostatní nechala poněkud v ústraní své koncepce, někdy dokonce jen jakoby v naznačení, někdy i poněkud náhodném. Druhá se snažila o skutečně maximální podchycení zadaného programu. Ta první byla větší.

Pro rozhodování poroty byl velmi důležitý okamžik, kdy jsme se vydali přímo na dané místo. Nejprve jsme vystoupili na střechu objektu zvaného Medipo a prohlédli si celé území z nadhledu a uvědomili si souvislosti okolních staveb, okolních obytných souborů. Pak jsme sešli do začátku nádherné rokle, vedoucí až dolů k Riviéře, stejně jako jsme došli až na kraj svahu u objektů dnešních internátů sester. Jen jsme si ověřili, že to místo je skutečně velmi krásné, velmi náročné - a na překlad všechny návrhy, které na svah k rokli situují příliš hustou zástavbu nebo dokonce parkoviště, nejsou v pořádku, stejně jako ty, které v panoramatu od města znemožňují vysoké objekty kolem internátů...

Mrzelo nás, že jeden ze zajímavých a jeden ze skutečně komplexně řešených návrhů jsme museli pro nedodržení soutěžních podmínek ze soutěžního posuzování vyřadit. Tři návrhy byly řešeny v takovém pojetí, které jsme neshledali jako odpovídající nejen tomu, že jde o univerzitní areál, tedy místo společensky vysoce významné, ale ani tomu, že stavba bude realizována až ve třetím tisíciletí, a že by to tedy na ní mělo být zřejmé. Univerzita je sice tradiční instituce, ale svým posláním je zaměřena do budoucnosti tomu přece musí odpovídat charakter jejích staveb, její architektonický výraz. Další dva návrhy patřily k těm, které nepojaly úlohu na odpovídající výši v celé komplexnosti, ale přinesly některá zajímavá dílčí řešení, jež by mohla být pro univerzitu inspirativní, ať v další práci na daném souboru, nebo třeba i jinde. A pak už nám zbyly jen návrhy dva.

Jeden s ucelenou, skoro klasicistní kompozicí, která ovšem neumožňovala, aby se areál začal budovat po etapách, a to podle požadavku univerzity od západu; velký soubor objektů kolem možná až příliš monumentálního náměstí jako by napovídal, že stavět se bude právě odtud. Tím by ovšem subtilní vazby na již existující objekty byly nutně přerušeny. Navíc - to krásné zelené prostředí spadající do rokle bylo příliš hustě zastavěno...

Zbyl projekt poslední. Nejucelenější. Na první pohled možná příliš hustý v zastavění, ale podrobnější vhled do návrhu ukazuje, že všechny proporce jsou dokonale promyšleny ve vztazích k zeleni a k použití alternativních zdrojů energie tak, aby areál odpovídal tomu, co si od staveb příštího století představujeme. Jeho architektonické řešení nabízí vyzrálou architekturu stylu high-tech (pravda, v návrzích výškových dominant poněkud příliš tvarově bujarou), který je nejen otázkou vnějšího výrazu, ale také konstrukce a provozu. Od vyhodnocené soutěže k vlastní realizaci je ještě daleko. Od kvalitního urbanisticko-architektonického ideového návrhu k tomu, aby stály budovy, v nichž se bude odehrávat to, co univerzita zamýšlí, je ještě spousta další práce.

Za porotu snad si mohu dovolit tvrdit, že jsme udělali to nejlepší, co jsme mohli, aby ta práce byla smysluplná - a aby konečně Brnu a Masarykově univerzitě přinesla to, co potřebuje. Neradi bychom zůstali porotou jednou v řadě těch, co se stejnými cíli rozhodovaly v soutěžích před námi.

Ing. arch. Radomíra Sedláková, CSc.

 předsedkyně poroty