Kapitola IV.
Subjekty pracovněprávních vztahů
Subjekty pracovního práva mohou být:
fyzické osoby
právnické osoby
Fyzické osoby mohou vystupovat jako subjekty pracovněprávních vztahů v různém postavení:
fyzická osoba může být subjektem pracovněprávního vztahu jako zaměstnanec, tedy jako subjekt, který koná práci za odměnu
fyzická osoba může vystupovat v pracovněprávním vztahu jako zaměstnavatel, tedy ten, pro něhož je práce konána
fyzická osoba může být účastníkem pracovněprávního vztahu rovněž jako uchazeč o zaměstnání
Právnické osoby mohou vystupovat jako subjekty pracovněprávních vztahů stejně tak v různém právním postavení:
právnická osoba může v pracovněprávním vztahu vystupovat jako zaměstnavatel tedy subjekt, pro který je práce v pracovněprávním vztahu konána
právnická osoba může v pracovněprávním vztahu rovněž vystupovat jako odborová organizace
pokud vystupuje v pracovněprávních vztazích stát, je právnickou osobou; za stát jedná příslušná organizační složka státu
Předpokladem k tomu, aby určité subjekty mohly vstupovat do konkrétních právních vztahů jako nositelé subjektivních práv a povinností je, aby uvedené subjekty byly nadány souhrnem určitých vlastností, který je označován jako právní subjektivita.
Normy objektivního práva pak nezbytně musí řešit, která osoba a za jakých podmínek může být subjektem práva a v kterých případech a za jakých podmínek se může stát účastníkem právního vztahu. Činí tak zpravidla účelově, tedy s ohledem na potřeby konkrétního právního odvětví. Proto také nenalezneme v právním řádu jednotné vymezení právní subjektivity, platné pro všechna právní odvětví.
Pracovněprávní subjektivitu tvoří:
způsobilost k právům a povinnostem, tedy způsobilost mít v pracovněprávních vztazích práva a povinnosti
způsobilost k právním úkonům, která znamená možnost svým jednáním nabývat práv a brát na sebe právní povinnosti
způsobilost k protiprávním úkonům (tzv. deliktní způsobilost), tj. způsobilost nést odpovědnost za vlastní jednání, kterým došlo k porušení práva
způsobilost procesní, tzn. schopnost samostatně jednat před orgánem příslušným rozhodovat ve sporech z pracovněprávních vztahů plynoucích
Pracovněprávní subjektivita fyzických osob
Jak bylo shora uvedeno, je nutno pracovněprávní subjektivitu fyzické osoby rozlišovat podle toho, v jakém postavení se v pracovněprávním vztahu nachází, zda v tomto vztahu vystupuje jako zaměstnanec, či naopak, zda v tomto pracovněprávním vztahu vystupuje jako zaměstnavatel.
Pracovněprávní subjektivita zaměstnance je upravena § 11 zákoníku práce jednotně pro všechny druhy pracovněprávních vztahů, tedy nejen pro pracovněprávní vztahy základní, ale i pro pracovněprávní vztahy odvozené.
Proto, aby fyzická osoba, jako účastník pracovněprávního vztahu, mohla svým chováním činit právní úkony a nést případnou odpovědnost z tohoto chování vyplývající, je nezbytné, aby dosáhla potřebné rozumové a fyzické vyspělosti podmiňující její účast v pracovním procesu. Rozhodující je dosažení určité věkové hranice, která je konstruována ve formě vyvratitelné právní domněnky.
Způsobilost fyzické osoby, jako zaměstnance, mít v pracovněprávních vztazích práva a povinnosti a způsobilost vlastními právními úkony nabývat těchto práv a brát na sebe tyto povinnosti vzniká obecně dnem, kdy fyzická osoba dosáhne 15 let věku. Nástup do práce však nesmí být sjednán na den před ukončením povinné školní docházky, protože práce dětí do 15 let věku nebo starších 15 let do skončení povinné školní docházky je zakázána.
Uzavřít dohodu o hmotné odpovědnosti (§ 176 zákoníku práce) může zaměstnanec nejdříve v den, kdy dosáhne 18 let věku
Způsobilost k právům a povinnostem v pracovněprávních vztazích vzniká bez omezení a fyzická osoba jí nemůže být zbavena, tato způsobilost nemůže být rovněž nikým a nijak omezena; zaniká smrtí fyzické osoby.
Způsobilost k právním úkonům zaměstnance naproti tomu může být omezena, zaměstnanec jí může být i zbaven. Může se tak stát vždy jen na základě rozhodnutí soudu.
Soud způsobilost zaměstnance k právním úkonům omezí a určí v rozhodnutí rozsah tohoto omezení, jestliže zaměstnanec pro duševní poruchu, která není jen přechodná, nebo pro nadměrné požívání alkoholických nápojů nebo jiných návykových látek či jedů je schopen činit jen některé právní úkony.
Soud zbaví zaměstnance způsobilosti k právním úkonům, jestliže zaměstnanec pro duševní poruchu, která není jen přechodná, není vůbec schopen činit právní úkony.
Právní úkony, k nimž není zaměstnanec způsobilý za něj činí soudem stanovený opatrovník; nemůže však za něj uzavřít dohodu o hmotné odpovědnosti.
Pracovněprávní subjektivita fyzické osoby jako zaměstnavatele je upravena v ustanovení § 8a) zákoníku práce a je řešena odlišně od pracovněprávní způsobilosti fyzické osoby jako zaměstnance.
Způsobilost této fyzické osoby k právům a povinnostem v pracovněprávních vztazích vzniká narozením.
Způsobilost fyzické osoby k právním i protiprávním úkonům (způsobilost vlastními právními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti) vzniká dosažením 18 let věku.
Stanovení vzniku způsobilosti této osoby k právům a povinnostem v pracovněprávních vztazích na okamžik narození, vyžaduje úprava obsažená v ustanovení § 251a) zákoníku práce, podle níž smrtí zaměstnavatele, který je fyzickou osobou, přecházejí práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů na jeho dědice.
Pracovněprávní předpisy neřeší otázku zániku způsobilosti fyzické osoby - zaměstnavatele k právům a povinnostem. V této souvislosti bude nezbytné použít analogie iuris občanskoprávní úpravy. Smrtí přestává být fyzická osoby subjektem všech právních vztahů, přestává být tedy i subjektem vztahů pracovněprávních.
Pokud jde o otázku způsobilosti fyzické osoby jako zaměstnavatele, k právním úkonům, nepřichází analogie s občanskoprávní úpravou v úvahu. Zákoník práce a občanský zákoník řeší tuto otázku odlišně. Podle zákoníku práce vzniká způsobilost k právním úkonům fyzické osoby - zaměstnavatele dovršením 18 let věku. Občanský zákoník stanoví, že způsobilosti k právním úkonům nabývá fyzická osoba v plném rozsahu zletilostí (zletilosti se nabývá dovršením 18 roku věku; před dosažením tohoto věku se zletilosti nabývá uzavřením manželství se souhlasem soudu). Zletilostí tato osoba však způsobilost k právům a povinnostem jako zaměstnavatel nezíská.
Pracovněprávní subjektivita právnických osob
Právnické osoby vystupují v pracovněprávních vztazích především jako zaměstnavatelé. Zákoník práce v ustanovení § 8 uvádí, že zaměstnavateli se pro jeho účely rozumí právnické osoby, které zaměstnávají fyzické osoby v pracovněprávních vztazích a pokud to stanoví zákon, též v obdobných právních vztazích (např. ve služebních poměrech). Pokud je účastníkem pracovněprávních vztahů stát (Česká republika), je právnickou osobou a je zaměstnavatelem.
Z hlediska potřeb pracovněprávní úpravy zákoník práce neupravuje problematiku právnických osob obecně, vychází ze skutečnosti, že určitý útvar je právnickou osobou, pokud vznikl podle jiných předpisů (především občanský zákoník, obchodní zákoník).
Právnická osoba je způsobilá být nositelem práv a povinností v pracovněprávních vztazích, má způsobilost vlastním jednáním nabývat práv a povinností a nést odpovědnost z těchto vztahů vyplývající a vzniká se vznikem právnické osoby.
Protože právnická osoba je abstraktum, vytvořené pro účely právních vztahů, bylo nutné určit, kdo může jménem právnické osoby činit právní úkony. Jménem právnické osoby
- zaměstnavatele - mohou činit právní úkony v pracovněprávních vztazích:
statutární orgány - statutární orgán má v pracovněprávních vztazích neomezené jednatelské oprávnění, ze zákona je tedy oprávněn jednat ve všech pracovněprávních záležitostech
jiní zaměstnanci zaměstnavatele, zejména vedoucí jeho organizačních útvarů, jsou oprávněni jako orgány zaměstnavatele činit jménem zaměstnavatele právní úkony, vyplývající z jejich funkcí, rozsah tohoto oprávnění je dán organizačními předpisy zaměstnavatele
další zaměstnanci zaměstnavatele na základě písemného pověření zaměstnavatele, ve kterém musí být uveden rozsah jednatelského oprávnění pověřeného zaměstnance s jedinou výjimkou (srov. ustanovení § 27 odst. 5 zákoníku práce o možnosti jmenovat do funkcí a odvolávat z funkcí vedoucí zaměstnance)
Právní úkony uvedených osob zaměstnavatele zavazují, to znamená, že na jejich základě zaměstnavatel nabývá práv a povinností.
Právní úprava současně s vymezením okruhu osob, které jsou oprávněny jednat jménem zaměstnavatele, stanoví důsledky, které nastávají v případech, kdy dojde k porušení jednatelského oprávnění osobami jednajícími jménem zaměstnavatele, v případech kdy osoba jednající jménem zaměstnavatele překročila rozsah svého jednatelského oprávnění, případně nebyla oprávněna jménem zaměstnavatele činit právní úkony vůbec.
Právní úkony osob, které překročily jednatelské oprávnění, zaměstnavatele nezavazují pouze v případech, že druhá strana musela vědět, že osoba jednající jménem zaměstnavatele překročila rozsah svého oprávnění, případně že nebyla k jednání jménem zaměstnavatele oprávněna vůbec.
Pracovněprávní subjektivita odborových organizací
V pracovněprávních vztazích jsou oprávněny vystupovat odborové organizace, zejména v kolektivních pracovněprávních vztazích. V této souvislosti používá zákoník práce termín "příslušný odborový orgán" a to proto, že určení kdo (který orgán) konkrétně bude tímto orgánem je výlučně záležitostí vnitroodborových předpisů, zákoníku práce nepřísluší do těchto otázek zasahovat.
Právní subjektivitu nabývá odborová organizace okamžikem svého vzniku (srov. zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, v platném znění).
Stát jako subjekt pracovněprávních vztahů
Stát plní své funkce v pracovněprávních vztazích v několika různých rovinách a to
jako zaměstnavatel, je právnickou osobou jak v pracovněprávních, tak obdobných pracovních vztazích. Za stát v pracovněprávních vztazích jedná příslušná organizační složka státu; organizační složky státu nejsou nadány právní subjektivitou,
Organizačními složkami státu jsou především ministerstva a jiné správní úřady státu, Ústavní soud, soudy, státní zastupitelství, Nejvyšší kontrolní úřad, Kancelář prezidenta republiky, Úřad vlády České republiky, Kancelář Veřejného ochránce lidských práv, Grantová agentura České republiky a jiná zařízení, o kterých to stanoví zvláštní právní předpis nebo zákon o majetku České republiky.
jako subjekt zajišťující další činnosti v rámci pracovněprávních vztahů odvozených, jedná se např. o uspokojení nároku zaměstnance za zaniklého zaměstnavatele (viz.§ 251 odst. 2) zákoníku práce, o výkon státního odborného dozoru, o účast při realizaci práva na zaměstnání apod.
Kdo je v těchto vztazích oprávněn jménem státu činit právní úkony, určují ve většině případů zvláštní právní předpisy (např. zákon o státním odborném dozoru nad bezpečností práce, zákon o zaměstnanosti a pod).
Další subjekty
V případě dalších subjektů se jedná o fyzické osoby, které nejsou účastníky pracovněprávních vztahů, jsou však adresáty určitých nároků z pracovněprávních vztahů bez ohledu na to, zda mají pracovněprávní subjektivitu ve smyslu ustanovení § 11 zákoníku práce.
Jedná se o tyto nároky:
nároky pozůstalých po zaměstnanci, který zemřel následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání
nároky na náhradu škody, která vznikla rodinným příslušníkům spolupracujícím při výkonu prací konaných na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr
nároky rodinných příslušníků zemřelého zaměstnance podle ustanovení § 260 zákoníku práce
V uvedených případech se vlastně na straně oprávněných osob jedná o subjekty občanského práva, kterým pracovní právo přiznává určité nároky odvozené z pracovněprávního vztahu třetí osoby (rodinného příslušníka).
Zastoupení v pracovněprávních vztazích
Zastoupení v pracovněprávních vztazích znamená možnost, aby za zaměstnavatele či zaměstnance činila v pracovněprávních vztazích právní úkony třetí osoba od uvedených účastníků odlišná.
V případě zastoupení nejedná zástupce jménem svým, ale jménem zastoupeného. Ze zastoupení vznikají práva a povinnosti vždy přímo zastoupenému.
Zastupovat jiného nemůže
osoba, která nemá způsobilost k právním úkonům
osoba, jejíž zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného
Zástupcem zaměstnavatele může být jak osoba právnická, tak osoba fyzická. Fyzická osoba pouze za předpokladu, že není zaměstnancem zastupovaného zaměstnavatele; zaměstnanec může jednat jménem zaměstnavatele buď jako orgán nebo pověřený zaměstnanec.
Zástupcem zaměstnance může být jiný zaměstnanec, jiná fyzická nebo jiná právnická osoba. Možnost zastoupení se týká výhradně právních úkonů. Zaměstnanec se proto např. nemůže dát zastoupit při výkonu práce v pracovním poměru, nepoť osobní výkon práce je jedním z pojmových znaků pracovního poměru.