Kapitola XI.
Odpovědnost a náhrada škody
Úprava odpovědnosti, prevence a náhrady škody tvoří jednu z nejdůležitějších částí pracovního práva. Tento závěr vyplývá i z významu, který přikládá náhradě škody každodenní praxe.
Systém odpovědnosti, uplatňovaný v pracovním právu, vychází z obecného poznatku, že vzniklá újma není ve vlastním smyslu slova nahraditelná. Zničený nebo poškozený majetek, surovina, tělesná integrita zaměstnance atd. sice mohou být nahrazeny jiným nástrojem, surovinou, resp. mohou být opraveny stejně jako zaměstnanec může být vyléčen, ale k tomu již bylo třeba vynaložit určitou novou energii, práci, léky, materiál, používat při opravě nástroje, zaměstnance, kteří nemohou vytvářet hodnoty někde jinde. Ani uvedení v předešlý stav (restitucio in integrum) neznamená obnovení poškozené nebo zničené věci, ale její nahrazení věcí jinou, podobnou. Nehledě na to, že některé "škody" ani takto nahradit nelze (bolest, poškození zdraví). Proto pracovní právo klade velký důraz na předcházení vzniku škod, tedy na prevenci.
Prevence
Prevencí rozumíme souhrn činností, práv a povinností, které jsou zaměřeny na předcházení ohrožení nebo porušení právem chráněných zájmů. V převážné míře spočívá v požadavku, aby jednotlivé činnosti byly vykonávány tak, aby se nestaly pramenem ohrožení nebo porušení těchto zájmů.
Práva a povinnosti subjektů, které mají prevenční zaměření, jsou nedílnou součástí obsahu těchto pracovněprávních vztahů. Subjekty (zaměstnavatel a zaměstnanec) v rámci pracovního poměru jsou nositeli nejen práv a povinností k realizaci pravidelné účasti v pracovním procesu, ale též nositeli práv a povinností prevenčního charakteru, tj. zaměřených na předcházení ohrožení nebo porušení právem chráněných zájmů.
Práva a povinnosti prevenčního charakteru můžeme do jisté míry klasifikovat podle hlediska, zda je jimi sledována prevence obecně anebo zda prevence směřuje k ochraně určitého konkrétního vztahu nebo zájmu. V zákoníku práce jsou to např. ustanovení § 8 odst. 3, § 22 odst. 1, ale též § 28, 73, 74 a 75, 139, 170 odst. 1, 171 odst. 1, která zajišťují tzv. prevenci generální. Naproti tomu např. ustanovení § 171 odst. 2, § 154, 166, 167 a další mají charakter prevence speciální, protože svými ustanoveními sledují předcházení možného ohrožení nebo porušení zcela konkrétního právem chráněného zájmu (§ 166 a 167 zákoníku práce např. ochranu zdraví mladistvých zaměstnanců).
Pracovněprávní odpovědnost
Právní úprava odpovědnosti v pracovním právu vychází se situace ekonomické nerovnosti zaměstnavatele a zaměstnance v pracovněprávních vztazích. Úkolem odpovědnosti je zabezpečovat bezporuchový vývoj pracovněprávních vztahů.
Pojem pracovněprávní odpovědnosti
Právní odpovědnost vzniká v důsledku porušení primární právní povinnosti (při naplnění všech podmínek stanovených zákonem). Jedná se o odpovědnost za porušení právní povinnosti a je s ní spojen vznik odvozeného, sekundárního odpovědnostního vztahu.
Pracovněprávní odpovědnost je odvozený pracovněprávní vztah, který vzniká porušením povinností subjektů základního pracovněprávního vztahu. Tento nový odpovědnostní právní vztah je vztahem sankčním, a má podobu relativního závazkového vztahu.
Subjekty odpovědnostního vztahu jsou totožné se subjekty původního pracovněprávního vztahu, který byl porušen.
Obsah odpovědnostního vztahu tvoří práva a povinnosti (které se dříve v právním vztahu nevyskytovaly) a to povinnost jednoho subjektu strpět negativní následek porušení (např. povinnost nahradit škodu) a právo druhého subjektu požadovat odčinění vzniklé újmy (např. právo na náhradu škody).
Objektem odpovědnostního právního vztahu je ochrana základního narušeného pracovněprávního vztahu a odstranění následků jeho porušení.
Odpovědnost může vzniknout pouze vedle konkrétního právního vztahu (jeho porušením), dále se však již rozvíjí samostatně. Může zaniknou aniž by zanikl základní pracovněprávní vztah, může však i přetrvat existenci základního pracovněprávního vztahu.
Pracovní právo vytváří jednotný odpovědnostní systém, v jehož rámci můžeme rozlišovat
odpovědnost za škodu, jejímž obsahem je právo poškozeného požadovat náhradu vzniklé škody a povinnost škůdce škodu uhradit
odpovědnost za porušení pracovní kázně, jejímž obsahem je právo zaměstnavatele postihnout zaměstnance (např. rozvázáním pracovního poměru) a povinnost zaměstnance tento postup strpět
odpovědnost za neuspokojení nároku, jejímž obsahem je právo oprávněného požadovat úroky z prodlení a povinnost povinného úroky zaplatit
odpovědnost za bezdůvodné obohacení, jehož obsahem je povinnost toho, kdo se bezdůvodně obohatil, získaný prospěch vrátit a právo druhého vrácení požadovat
V této pomůcce se budeme zabývat pouze odpovědností za škodu.
Pracovněprávní odpovědnost můžeme rozlišovat i podle jiných kritérií než jsou uvedeny výše. Pro naše účely má význam především dělení na odpovědnost subjektivní a odpovědnost objektivní. Blíže v dalším textu.
Skutková podstata pracovněprávní odpovědnosti
Skutková podstata odpovědnosti v pracovním právu je souhrn znaků, které charakterizují určité chování jako protiprávní, popř. zaviněné nebo se škodlivým následkem a které musí být splněny k tomu, aby vznikl odpovědnostní vztah.
Pojem skutková podstata odpovědnosti se v pracovněprávní literatuře používá jen málo, častěji se hovoří o objektivních a subjektivních předpokladech vzniku odpovědnosti.
Prvky skutkové podstaty odpovědnosti obecně dělíme na
subjektivní (subjekt, zavinění) a
objektivní (objekt, protiprávnost nebo škodná událost, škoda, chování se subjektu, příčinná souvislost mezi zaviněním a škodou či protiprávností a škodou)
Subjekt
Základním předpokladem vzniku odpovědnosti je existence deliktně způsobilého subjektu. Jestliže někdo způsobí škodu a nemá přitom způsobilost nést odpovědnost za tuto škodu, nemůže vůbec odpovědnostní vztah vzniknout. Deliktní způsobilost vzniká jako součást pracovněprávní subjektivity. Subjektem pracovněprávního odpovědnostního vztahu mohou být pouze subjekty, mezi nimiž existuje nějaký základní pracovněprávní vztah.
Objekt
K prvkům odpovědnostní skutkové podstaty patří nepochybně i objekt. O protiprávním chování nemůže být řeč bez objektu, který by byl tímto chováním narušen. Objektem odpovědnostního vztahu je základní pracovněprávní vztah, který byl chováním subjektu porušen (např. pracovní poměr, právní vztah založený dohodou o pracovní činnosti apod.).
Chování subjektu
Nezbytným a současně základním prvkem odpovědnostní skutkové podstaty, kolem něhož se vlastně ostatní prvky sdružují, je chování se subjektu.
Specifikou tohoto znaku je, že vždy zkoumáme (s výjimkou § 187 odst. 2 zákoníku práce) chování zaměstnance bez ohledu na to, zda je v postavení škůdce či poškozeného.
Pro určení, že daný případ náhrady škody bude posuzován podle zákoníku práce a bude se jednat o pracovněprávní odpovědnost, je nezbytné, aby činnost, kterou zaměstnanec vyvíjel při vzniku škody, byla "plněním pracovních úkolů nebo v přímé souvislost s plněním pracovních úkolů".
Pojem plnění pracovních úkolů a přímá souvislost s ním je vymezen v § 25 nařízení vlády č. 108/1994 Sb. Ve srovnání s obsahem pracovního poměru je tento pojem širší, protože zahrnuje i další činnosti a úkoly, které nejsou povinnostmi přímo vyplývajícími z pracovního poměru.
V přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů pak jsou zejména úkoly potřebné k výkonu práce a úkony během práce obvyklé nebo nutné před počátkem práce nebo po jejím skončení. V přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů jsou i úkony obvyklé v době přestávky na jídlo a oddech, konané v objektu zaměstnavatele, jakož i vyšetření ve zdravotnickém zařízení prováděné na příkaz zaměstnavatele nebo vyšetření v souvislosti s noční prací, ošetření při první pomoci a cesta k nim a zpět. Stejně tak je posuzováno i školení zaměstnanců organizované zaměstnavatelem nebo odborovou organizací, popř. orgánem nadřízeným zaměstnavateli, který se sleduje zvyšování jejich odborné připravenosti (§ 25 odst. 2 a 3 cit. nařízení vlády).
V úvodu vymezování tohoto znaku jsme uvedli, že jde o určující znak pro pracovněprávní odpovědnost. Můžeme doplnit, že, pokud činnost zaměstnance, při níž vznikne škoda, nemůže být podřazena pod výše uvedené vymezení, nemůže se jednat o pracovněprávní odpovědnost. Jedná se naopak o tzv. exces (vybočení) z plnění pracovních úkolů či přímé souvislosti s ním a případná odpovědnost bude posuzována podle jiného odpovědnostního systému (např. jako občanskoprávní odpovědnost).
Protiprávnost
Právo ukládá lidem určité chování (jednání, zdržení se jednání, strpění jednání jiného apod.), jehož smyslem má být vytváření nebo udržení určitého stavu společenských vztahů, a zakazuje takové chování, které tento stav nenapomáhá vytvářet nebo jej ruší. Je sice pravda, že do stavu právem chráněných vztahů mohou zasáhnout i přírodní síly bez toho, aby se projevilo lidské chování, avšak takového zásahy nemohou být nikdy protiprávní. Protiprávní může být jen lidské chování. Ostatní jevy, pokud zasahují do právem chráněných společenských vztahů, jsou významné jako právní události.
Protiprávním může být jak aktivní chování, tj. konání (komisivní protiprávní úkon), tak i pasivní chování, tj. opomenutí (omisivní protiprávní úkon). Opomenutí je však protiprávním úkonem jen tam, kde byla právem stanovena povinnost jednat (§ 170 a 171 zákoníku práce v návaznosti na odpovědnost podle § 175 zákoníku práce).
V teorii pracovního práva chápeme protiprávnost jako určitou situaci, která znamená, že chování subjektu je v rozporu s objektivním právem. Na roveň protiprávnosti je postaveno i úmyslné jednání proti pravidlům slušnosti a občanského soužití. Jde tedy o situaci, kdy sice nebyla porušena právní norma, ale úmyslně byly porušeny obecně uznávané morální normy.
Platí, že je-li lidské chování v rozporu s určitým právním předpisem, vyplývá z toho jeho protiprávnost pro celou oblast právního řádu. Neexistuje tedy nějaká speciální pracovněprávní protiprávnost.
V některých případech konstruuje zákoník práce pracovněprávní odpovědnost i tehdy, nebyla-li škoda způsobena protiprávním jednáním odpovědného subjektu, ale vznikla v důsledku protiprávního jednání jiných subjektů (i mimo pracovní vztah) anebo dokonce škoda nemá svůj základ v protiprávním chování vůbec. Tato konstrukce je v pracovním právu použita u objektivní odpovědnosti (odpovědnost zaměstnavatele). Tam, kde zákoník práce pro vznik odpovědnosti zaměstnavatele nevyžaduje porušení právní povinnosti, je základem odpovědnosti vždy určitý nežádoucí stav (pracovní úraz, nemoc z povolání apod.). V takových případech se někdy také hovoří nikoliv o odpovědnosti za protiprávnost, ale o odpovědnosti za výsledek.
Zavinění
Funkce zavinění vyplývá z toho, že je zpravidla nezbytným subjektivním prvkem odpovědnostní skutkové podstaty. Pracovní právo je až doposud konstruováno tak, že zaměstnanec odpovídá vždy za škodu podle míry svého zavinění (subjektivně) a zaměstnavatel vždy bez ohledu na zavinění (objektivně).
Zavinění je kategorie psychická, charakterizuje vztah subjektu k jeho vlastnímu protiprávnímu chování a jeho výsledku. Je založeno na spojení dvou psychických prvků, a to prvku rozumového, spočívajícího ve vědomosti a předvídání určitého výsledku, a prvku volního, spočívajícího v tom, že subjekt něco chce, event. je s něčím srozuměn. Na různé kombinaci obou prvků a stupňů jejich intenzity jsou založeny různé formy a stupně zavinění:
a) úmysl (dolus)
úmysl přímý (dolus directus), kdy škůdce věděl, že jedná protiprávně a může způsobit škodu, a tuto škodu způsobit chtěl
úmysl nepřímý (dolus eventualis), kdy škůdce věděl, že jedná protiprávně a může způsobit škodu, a pro případ, že škoda nastane, s ní byl srozuměn
b) nedbalost (culpa)
nedbalost vědomá (culpa lata), kdy škůdce věděl, že jedná protiprávně a může způsobit škodu, škodu však způsobit nechtěl, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že škoda nenastane
nedbalost nevědomá (culpa levis), kdy škůdce nevěděl, že jedná protiprávně a může způsobit škodu, ani ji způsobit nechtěl, ale vzhledem k okolnostem a svým zkušenostem a znalostem to vědět měl a mohl
Forma zavinění má vliv na způsob a výši právem stanovené náhrady škody.
Zavinění stejně jako ostatní prvky skutkové podstaty odpovědnosti patří mezi prvky prokazované. Je tedy na poškozeném (zaměstnavateli), aby prokázal, že tento znak je v daném případě naplněn (§ 172 odst. 3 zákoníku práce). Pouze ve výslovně stanovených skutkových podstatách (§ 176 a § 178 zákoníku práce) je zavinění začleněno jako zavinění předpokládané (presumované) a důkazní povinností je zatížen škůdce, který musí prokázat, že škodu nezavinil (vyvratitelná právní domněnka).
Škoda
Význam škody v soustavě prvků skutkové podstaty vyplývá z toho, že škoda je vždy výsledkem určitého protiprávního chování (nebo škodné události) a je újmou na ohroženém nebo porušeném právním vztahu.
Újma, k níž může v rámci pracovněprávních vztahů dojít, může mít nejrůznější charakter. Může se jednat o újmu, která spočívá ve zničení nebo poškození věci, o špatný postup, kterým se nezvětší majetek zaměstnavatele, popř. se může jednat i o újmu, která spočívá v zásahu do tělesné integrity člověka, způsobení bolesti, zhoršení podmínek života apod. a o majetek se nejedná.
Z výše uvedeného vyplývá, že újma může mít charakter majetkové poruchy (nebo majetkového ohrožení), nebo nemajetkové poruchy (ohrožení). Z toho důvodu bývá také škoda definována jako majetková újma vyjádřitelná v penězích; případech, kdy není možné peněžité vyjádření, protože škoda je nemajetkovou poruchou, se v pracovním právu na místo pojmu škody používá pojem nemajetková újma.
I v pracovním právu se rozlišuje mezi škodou skutečnou, to jest újmou, která přímo (exaktně) je vyjádřitelná jako zmenšení majetku a jinou škodou (ušlým ziskem), která je předpokládaným zvýšením majetku, k němuž nedošlo. Náhrada ušlého zisku však připadá v úvahu jen výjimečně.
Příčinná souvislost
Pracovněprávní odpovědnost je možno přičítat určitému subjektu jen tehdy, pokud způsobil nepříznivý následek, tj. pokud mezi tímto následkem a protiprávností (následkem a zaviněním) je příčinná souvislost.
Příčinná souvislost rozhoduje o tom, zda je tu vůbec základ odpovědnosti. Příčinná souvislost rozhoduje i tom, jaký je rozsah odpovědnosti, což je důležité zejména v případech spoluodpovědnosti více subjektů. Konec konců bez zjištění příčinné souvislosti není možné zjistit ani odpovědný subjekt.
Příčinná souvislost (kausální nexus) je objektivním prvkem skutkové podstaty odpovědnosti. Problematika příčinné souvislosti nepatří do sféry právního hodnocení, ale skutkového zjišťování.
Právo v jednotlivých případech odpovědnosti označuje určité příčiny škodných následků a konstruuje je jako právně relevantní. Úkolem aplikace je pak určit, zda ta příčina, kterou jsme důkazními prostředky odhalili jako určující (nebo jednu z určujících), je příčinou, kterou právo označuje jako relevantní. Je-li tomu tak, existuje příčinná souvislost, která zakládá odpovědnostní vztah.
Z výše uvedených pravidel se poněkud vymyká konstrukce odpovědnosti zaměstnance za nesplnění povinnosti k odvrácení škody (§ 175 zákoníku práce). V tomto případě totiž chování zaměstnance není bezprostřední příčinou vzniku škody. Zaměstnanec však svým vědomým opomenutím nezabránil vzniku škody a proto se po něm požaduje, aby k její úhradě přispěl.
Odpovědnost zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli
Odpovědnost zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli je odpovědností subjektivní, která je výlučně budována na principu zavinění. V rámci modelové skutkové podstaty této odpovědnosti najdou uplatnění všechny výše uvedené znaky skutkové podstaty. Nejdůležitější je zde znak zavinění, který se při právní úpravě odpovědnosti zaměstnance vyskytuje buď jako zavinění prokazované nebo jako zavinění presumované (předpokládané).
Hovoříme-li o použití prokazovaného zavinění ve skutkové podstatě odpovědnosti, znamená to, že poškozený subjekt (v našem případě zaměstnavatel) musí prokázat všechny znaky skutkové podstaty, včetně zavinění.
Jestliže se však ve skutkové podstatě odpovědnosti projevuje presumpce zavinění, je poškozený subjekt povinen prokázat jen některé znaky skutkové podstaty, kdežto znak zavinění a příčinné souvislosti se předpokládá. Naproti tomu odpovědný zaměstnanec může prokazovat, že v konkrétním případě vznik škody nezavinil a tudíž není ani dána příčinná souvislost mezi zaviněním a škodou.
Možnost odpovědného zaměstnance prokázat, že škodu nezavinil je v teorii označována jako exculpace (vyvinění se).
Odpovědnost zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli můžeme rozdělit na následující skutkové podstaty:
a) obecná odpovědnost zaměstnance (§ 172 zákoníku práce)
b) odpovědnost za nesplnění povinnosti k odvrácení škody (§ 175 zákoníku práce)
c) odpovědnost za schodek na hodnotách svěřených k vyúčtování (§ 176 zákoníku práce)
d) odpovědnost za ztrátu svěřených předmětů (§ 178 zákoníku práce)
e) odpovědnost za vyrobení zmetku (§ 184 zákoníku práce)
Skutkové podstaty pod písm. b), c), d) a e) mají charakter odpovědnosti zvláštní ve vazbě na skutkovou podstatu obecné odpovědnosti. I zde platí vazba lex generalis (obecná odpovědnost) a lex specialis (zvláštní odpovědnosti). Podle zákoníku práce může odpovědnost zaměstnance vzniknout buď ze zákona (odpovědnost podle § 172 a 175) nebo na základě zákona a další právní skutečnosti (zpravidla smlouvy - odpovědnost podle § 176 a 178).
Obecná odpovědnost zaměstnance
Obecná odpovědnost zaměstnance je upravena v ustanovení § 172 zákoníku práce. V této odpovědnosti se v plné podobě objevuje modelová skutková podstata odpovědnosti se všemi jejími znaky. Zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plněním pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. V této skutkové podstatě je možná i spoluodpovědnost poškozeného zaměstnavatele. Pokud byla škoda způsobena také porušením povinností ze strany zaměstnavatele, pak se odpovědnost zaměstnance poměrně omezí.
Zavinění se může v této skutkové podstatě objevit jak ve formě úmyslu, tak i ve formě nedbalosti, důsledky se potom projeví ve rozsahu náhrady škody. Při způsobení škody z nedbalosti je rozsah náhrady škody omezen škodou skutečnou, maximálně však čtyřapůlnásobkem průměrného měsíčního výdělku, toto omezení průměrného měsíčního výdělku neplatí, jestliže škoda byla způsobena v opilosti, kterou si zaměstnanec sám přivodil, nebo po zneužití jiných omamných prostředků. Při úmyslném způsobení škody může zaměstnavatel požadovat i náhradu jiné škody.
Odpovědnost za nesplnění povinnosti k odvrácení škody
Odpovědnost za nesplnění povinnosti k odvrácení škody patří mezi zvláštní skutkové podstaty odpovědnosti zaměstnance. Zaměstnanec odpovídá za škodu, i když ji sám přímo svým jednáním nezpůsobil. Základem odpovědnosti zde je to, že zaměstnanec vědomě neupozornil na hrozící škodu anebo nezakročil proti této škodě. Je zde vlastně použita konstrukce opomenutí.
Zákoník práce právo ukládá zaměstnanci dvě zvláštní povinnosti, a to povinnost oznamovací a povinnost zakročovací (§ 171 zákoníku práce). Jejich porušení má za následek vznik odpovědnosti jen tehdy, jestliže by tím bylo zabráněno bezprostřednímu vzniku škody. Povinnost přispět k náhradě škody má však zaměstnanec jen tehdy, jestliže není možno škodu uhradit jinak. Při stanovení výše náhrady škody se přihlíží k tomu, co bránilo zaměstnanci ve splnění prevenčních povinností i k osobním a majetkovým poměrům zaměstnance a ke společenskému významu škody.
Výše příspěvku k náhradě škody je zde vždy limitována trojnásobkem průměrného měsíčního výdělku.
Odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat
Tato odpovědnost patří mezi zvláštní skutkové podstaty, je založena na základě zákona a další právní skutečnosti. Předpokladem vzniku této odpovědnosti je totiž dohoda o hmotné odpovědnosti. Dohoda o hmotné odpovědnosti může být uzavřena buď jako individuální nebo jako společná (zaměstnavatel na straně jedné a celý kolektiv zaměstnanců, který přichází do styku s určitými hodnotami, na straně druhé).
Zaměstnanec může uzavřít dohodu o hmotné odpovědnosti až po dovršení 18 let věku. Předmětem dohody o hmotné odpovědnosti mohou být pouze předměty, které jsou určeny k obratu nebo oběhu (např. svěřená hotovost, ceniny, zboží, zásoby materiálu nebo jiné hodnoty, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat). Dohoda o hmotné odpovědnosti musí být uzavřena písemně, jinak je neplatná.
Rozsah náhrady škody je zde dán rozsahem škody skutečné, zaměstnanec zásadně odpovídá za celou skutečnou škodu. Při společné hmotné odpovědnosti se provádí mezi společně odpovědnými zaměstnanci rozvrh náhrady škody podle poměru jejich průměrných měsíčních výdělků, se zvýšeným podílem vedoucího a jeho zástupce.
Odpovědnost za schodek (manko) je spojena s presumpcí zavinění. Zaměstnanci je dána možnost exculpace, jestliže prokáže, že schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jeho zavinění. Důkazní povinnost je při této skutkové podstatě dělená mezi zaměstnavatele a zaměstnance. Zaměstnavatel prokazuje existenci dohody o hmotné odpovědnosti a dále je povinen vyčíslit škodu ve formě schodku (manka). Zavinění (i příčinná souvislost) se presumuje a zaměstnanec může prokázat opak, tj. že vzniklé manko zcela nebo zčásti nezavinil (vyvratitelná právní domněnka).
Při odpovědnosti podle § 176 zákoníku práce má vzniklá škoda na straně zaměstnavatele zvláštní podobu, označujeme ji jako schodek (manko) a představuje rozdíl mezi hodnotami, které byly zaměstnanci svěřeny, a hodnotami, které vyúčtoval.
Odpovědnost za ztrátu svěřených předmětů
Rovněž tato skutková podstata patří mezi zvláštní odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli. V konstrukci této skutkové podstaty je použita presumpce zavinění s možností exculpace.
Podle této skutkové podstaty odpovídá zaměstnanec za ztrátu nástrojů, přístrojů a dalších individuálně určitelných předmětů, které mu zaměstnavatel svěřil na základě písemného potvrzení. Předmětem této odpovědnosti mohou být jen předměty individuálně určené, které má zaměstnanec ve své osobní péči. Jiné předměty (např. užívané více zaměstnanci) tomuto režimu nepodléhají. Zvláštním předpokladem vzniku této odpovědnosti je proto existence písemného potvrzení o převzetí těchto předmětů.
Důkazní povinnost je zde dělená. Poškozený zaměstnavatel je povinen prokázat, že zaměstnanec převzal předmět na základě písemného potvrzení, a že vznikla škoda ve formě ztráty tohoto předmětu. Další důkazní břemeno má odpovědný zaměstnanec, který se může exculpovat, prokáže-li, že ztráta vznikla bez jeho zavinění (zcela nebo zčásti).
Zaměstnanec hradí skutečnou škodu.
Odpovědnost za vyrobení zmetku
Odpovědnost za zmetky patří rovněž mezi zvláštní skutkové podstaty odpovědnosti zaměstnance. Od obecné odpovědnosti se liší tím, že je zde jednak speciálně určená forma zavinění - nedbalost, tuto skutkovou podstatu nelze použít při úmyslném vyrobení zmetku.
Dále je zde zvláštně formulována protiprávnost - vyrobení zmetku (vadný výrobek). Protiprávnost je zde spatřována v porušení technologické kázně, nepřesnosti při výrobě atd. Škodou se zde rozumí náklady zaměstnavatele vynaložené na materiál a mzdy, event. na nutné opravy zmetku i stroje.
Odpovědnost za zmetek nevzniká, jestliže zaměstnanec oznámil zaměstnavateli závadu na stroji a nebylo mu uloženo zastavit práci.
Při odpovědnosti za zmetek se hradí skutečná škoda, přičemž škody způsobené v jednom kalendářním měsíci se sečítají, avšak výše náhrady škody nesmí přesáhnout polovinu průměrného měsíčního výdělku zaměstnance.
Stejně jako zmetek se posuzuje i vadná manuální práce při montážích, opravách, úpravách a stavebních pracích. Pokud zaměstnavateli takovou vadnou prací vznikla škoda, posuzuje se povinnost zaměstnance k její náhradě podle ustanovení o odpovědnosti za zmetky (§ 184 zákoníku práce).
Odpovědnost zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci
Odpovědnost zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci je v našem pracovním právu konstituována jako odpovědnost objektivní, a to buď v podobě odpovědnosti za protiprávnost nebo odpovědnosti za výsledek.
Objektivní odpovědnost zaměstnavatele je budována bez ohledu na zavinění na straně odpovědného subjektu a je považována za poměrně tvrdou sankci, která postihuje zaměstnavatele bez ohledu na to, zda se choval či nechoval v souladu s právem. Objektivní odpovědnost může za určitých okolností působit jako „demotivační“ faktor a vést k nežádoucímu přístupu k předcházení škodám (prevenci). Aby se oslabilo takové působení, bývá konstrukce objektivní odpovědnosti doplněna právním institutem liberace.
Liberace (zproštění se odpovědnosti) znamená, že právo předpokládá určité skutečnosti které musí odpovědný subjekt (zaměstnavatel) prokázat, aby se zprostil objektivně vzniklé odpovědnosti. Na rozdíl od exculpace, kdy odpovědný subjekt prokazuje, že svým chováním vznik škody nezavinil, při liberaci zaměstnavatel neprokazuje své vlastní chování, ale existenci nějakého jevu mimo něj, který je právem stanoven a jehož prokázaná existence ho zbavuje odpovědnosti.
Co do rozsahu rozeznáváme liberaci úplnou a částečnou. Úplná liberace znamená, že prokáže-li zaměstnavatel právem předpokládané skutečnosti, zprostí se odpovědnosti zcela. Částečná liberace vede pouze k částečnému zbavení se odpovědnosti, část odpovědnosti zůstává na zaměstnavateli.
Zákoník práce člení odpovědnost zaměstnavatele na několik skutkových podstat:
obecná odpovědnost (§ 187 zákoníku práce)
odpovědnost za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání (§ 190 a násl.)
odpovědnost za škodu na odložených věcech (§ 204)
odpovědnost za škodu vzniklou při odvracení škody (§ 205)
Úprava § 187 má charakter lex generalis, kdežto ostatní skutkové podstaty jsou lex specialis.
Obecná odpovědnost zaměstnavatele
Právní úprava obsažená v § 187 zákoníku práce obsahuje dvě skutkové podstaty, a to
§ 187 odst. 1, který jako rozhodující akcentuje chování poškozeného zaměstnance v době vzniku škody a vyjadřuje je slovy „škoda vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním“
§ 187 odst. 2, který jako rozhodující akcentuje chování jiných zaměstnanců než poškozeného zaměstnance v návaznosti na úkoly odpovědného zaměstnavatele, což vyjadřuje slovy „způsobili porušením právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednající jeho jménem“
Pro vznik odpovědnosti podle § 187 musí být splněny všechny znaky skutkové podstaty odpovědnosti tak, jak byly vymezeny výše v obecném úvodu. Tato odpovědnost je budována na principu odpovědnosti za protiprávnost.
Ustanovení § 187 odst. 3 zákoníku práce upravuje případ, kdy odpovědnost zaměstnavatele nevzniká, i když jinak ostatní znaky skutkové podstaty jsou naplněny. Zaměstnavatel podle uvedeného ustanovení neodpovídá zaměstnanci za škodu na dopravním prostředku, kterého použil při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním bez jeho souhlasu. V tomto případě se nejedná o liberaci, kde odpovědnost vzniká a odpovědný subjekt se následně odpovědnosti zprostí, ale o situaci, kdy odpovědnost za uvedenou škodu vůbec nevznikne. Daný případ můžeme považovat za okolnost vylučující protiprávnost.
Podle ustanovení § 205a zákoníku práce je možná při obecné odpovědnosti zaměstnavatele částečná liberace. Důvodem pro ni je zavinění poškozeného zaměstnance. Podle míry jeho zavinění se odpovědnost poměrně omezí. Při skutkových podstatách § 187 není možná úplná liberace.
Odpovědnost za pracovní úrazy a nemoci z povolání
Odpovědnost za pracovní úrazy a nemoci z povolání patří mezi skutkové podstaty budované na principu odpovědnosti za výsledek, tj. i bez porušení konkrétní právní povinnosti vzniká odpovědnost na základě právní události (resp. protiprávního stavu - pracovního úrazu či nemoci z povolání). Odpovědnost za výsledek musí být jednoznačně doplněna liberací, a to úplnou i částečnou.
Zákoník práce nevymezuje pojem úraz, pouze konstatuje, kdy se úraz považuje za pracovní. Ve smyslu § 190 odst. 1 zákoníku práce je pracovním úrazem poškození zdraví nebo smrt, které bylo zaměstnanci způsobeno při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.
Pojem „úraz“ definují některé jiné právní předpisy a judikatura. Podle nich je úrazem porucha zdraví vyvolaná zevními příčinami, nezávisle na vůli zaměstnance. Tyto příčiny působí náhle, násilně, krátkodobě a neočekávaně a jsou mechanického nebo chemického charakteru.
Chování zaměstnance definované v § 190 odst. 1 zákoníku práce vyjádřením „při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním“ je vymezeno v § 25 nařízení vlády č. 108/1994 Sb. a tento pojem byl rozebrán výše.
Škodou při odpovědnosti za pracovní úrazy a nemoci z povolání rozumíme jednak majetkovou újmu (vyjádřitelnou v penězích). Může se jednat o škodu skutečnou, která představuje zmenšení majetku poškozeného, nebo škodu jinou. Při tomto druhu odpovědnosti se však rozlišuje i nehmotná újma, která není vyčíslitelná v penězích a je újmou na zdraví (životě) zaměstnance.
Posledním předpokladem vzniku odpovědnosti je příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vzniklou škodou. Mezi úrazovým dějem a poškozením zaměstnance na zdraví musí být příčinná souvislost. Nestačí proto pouze připuštění možnosti zhoršení zdravotního stavu v důsledku úrazového děje. Zjištění příčinné souvislosti může být v některých případech obtížné a je věcí znaleckého posouzení. Příčinná souvislost mezi úrazovým dějem a poškozením na zdraví nemusí být vždy dána jednotně vůči všem dílčím nárokům na náhradu škody.
Při odpovědnosti za nemoc z povolání se jedná o typickou odpovědnost za výsledek bez ohledu na porušení právní povinnosti na straně odpovědného subjektu. Objektivnost (a neodvratitelnost) této odpovědnosti je o to tvrdší, že zaměstnavatel odpovídá jen proto, že v rámci jeho pracovního procesu existují podmínky, které mohou vyvolat určitý typ onemocnění.
Při odpovědnosti za nemoci z povolání je zvláštním způsobem vymezen odpovědný subjekt (zaměstnavatel). Při obecné odpovědnosti je typické to, že mezi subjekty existuje základní (primární) pracovněprávní vztah, jehož narušením vzniká odpovědnost. Tato obecná teze neplatí pro odpovědnost za nemoc z povolání. Za škodu způsobenou nemocí z povolání totiž odpovídá zaměstnavatel, u něhož zaměstnanec naposledy pracoval za podmínek, za nichž nemoc z povolání vzniká.
Nemocí z povolání je nemoc, která je uvedena jako taková v seznamu nemocí z povolání, pokud vznikla za podmínek tam uvedených. Seznam nemocí z povolání je přílohou nař. vlády č. 290/1995 Sb., který se provádí zákon o důchodovém pojištění.
Zákon vytváří nevyvratitelnou právní domněnku, že pokud zaměstnanec pracoval v podmínkách, které mohou tuto nemoc vyvolat a onemocněl takovou nemocí, vznikla nemoc v důsledku působení těchto podmínek. Není proto rozhodné, zda se zaměstnanec pohyboval i v jiném prostředí, které mohlo takovou nemoc vyvolat, či dokonce zda měl určité predispozice k takovému onemocnění.
Při odpovědnosti za pracovní úrazy a nemoci z povolání je připuštěna liberace a to jak úplná (§ 191 odst. 1 zákoníku práce), tak částečná (§ 191 odst. 2 zákoníku práce). Při částečné liberaci se určí míra odpovědnosti podle míry zavinění zaměstnance. Je ovšem třeba podotknout, že liberace v případě nemoci z povolání prakticky nepřipadá v úvahu.
Výše náhrady škody při odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání je konstruována jednak jako reparace (náhrada skutečné škody), jednak jako satisfakce (náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění). Výčet náhrad je taxativní, jiné náhrady poskytnout nelze.
V případě, že zaměstnanec následkem pracovního úraz či nemoci z povolání zemře, přísluší určité náhrady pozůstalým (§ 197 zákoníku práce). Rovněž výčet těchto náhrad je taxativní, jiné náhrady poskytnout nelze.
Odpovědnost za škodu na odložených věcech
Tato zvláštní odpovědnost vzniká, jestliže zaměstnanec odložil u zaměstnavatele věci při plnění pracovních úkolů nebo v souvislosti s ním a na místě k tomu určeném nebo na místě obvyklém a na těchto věcech vznikla škoda.
Odpovědný je zaměstnavatel, u něhož byly věci odloženy. Pokud škoda vznikla na věcech, které se obvykle do práce nosí, odpovídá zaměstnavatel za skutečnou škodu. Pokud však škoda vznikla na věcech, které se obvykle do práce nenosí, odpovídá jen do částky 5.000 Kč.
Právo na náhradu škody zanikne, jestliže zaměstnanec o škodě neuvědomil zaměstnavatele bez zbytečného odkladu, nejpozději ve lhůtě do 15 dnů ode dne, kdy se o škodě dověděl (lhůta propadná - § 261 odst. 4 zákoníku práce).
Ve smyslu § 205a zákoníku práce je možná částečná liberace, tj. spoluzavinění zaměstnance.
Odpovědnost při odvracení škody
Tato odpovědnost zaměstnavatele vzniká, jestliže zaměstnanec utrpěl škodu, když odvracel jinou škodu, hrozící zaměstnavateli. Je přitom důležité, že nebezpečí sám úmyslně nevyvolal a počínal si při odvracení způsobem přiměřeným okolnostem.
Podle této skutkové podstaty přísluší pouze náhrada věcné škody a náhrada účelně vynaložených nákladů. Pokud zaměstnanec při odvracení škody utrpěl újmu na zdraví, postupuje se podle právní úpravy odpovědnosti za pracovní úrazy.
Rovněž při této odpovědnosti je možná částečná liberace zaměstnavatele podle § 205a zákoníku práce.
Regresy
V souvislosti se zvláštní konstrukcí pracovněprávní odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci, která je budována na tom, že rozhodující pro vznik pracovněprávní odpovědnosti je, že škoda zaměstnanci vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, se v pracovním právu vyskytují tzv. regresní náhrady.
Jde o právo na náhradu vůči tomu, kdo způsobil vznik škody, kterou zaměstnanci nahradil zaměstnavatel.
Regres (§ 205c odst. 1 zákoníku práce) umožňuje zaměstnavateli, který na základě pracovněprávní odpovědnosti uhradil škodu zaměstnanci, hojit se na subjektu, který poškozenému zaměstnanci za takovou škodu odpovídá podle ustanovení občanského zákoníku. Předpokladem uplatnění regresu je tedy vznik dvou odpovědnostních vztahů, a to pracovněprávní odpovědnosti a občanskoprávní odpovědnosti a skutečnost, že zaměstnanec uplatnil nárok na náhradu škody cestou pracovněprávní odpovědnosti.
Druhý typ regresu (§ 205c odst. 2 zákoníku práce) souvisí se zvláštním určením odpovědného subjektu při odpovědnosti za nemoci z povolání. Zaměstnavatel, který odpovídal za škodu podle § 190 odst. 3 zákoníku práce a uhradil zaměstnanci škodu, má nárok na náhradu vůči všem zaměstnavatelům, u nichž poškozený zaměstnanec také pracoval za podmínek, v nichž vzniká odškodněná nemoc z povolání. Rozsah regresu se stanoví poměrem podle doby, po kterou u těchto dalších zaměstnavatelů v daných podmínkách zaměstnanec pracoval.
V souvislosti s odpovědností za pracovní úrazy a nemoci z povolání se vyskytuje i třetí typ regresu. Tento regres není založen ustanoveními zákoníku práce (nebo jiných pracovněprávních předpisů), ale zákonem č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění.
Podle § 55 cit. zákona je právo regresu přiznáno zdravotní pojišťovně, která vynaložila náklady na zdravotní péči hrazenou zdravotním pojištěním při léčení svého pojištěnce. Právo regresu zdravotní pojišťovny vzniká tehdy, jestliže poškození zdraví pojištěnce vzniklo v důsledku zaviněného protiprávního jednání třetí osoby. Podstatou regresu je náhrada škody, která pojišťovně uvedeným jednáním vznikla.
Zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nemoci z povolání
Při charakteristice objektivní odpovědnosti jsme poukazovali na to, že konstrukce této odpovědnosti je vůči odpovědnému subjektu velmi „tvrdá“ a může působit i jako demotivační faktor. Pro zmírnění následků škod, které zaměstnavatel nemohl dost dobře ovlivnit, zákoník práce vytváří zákonné pojištění odpovědnosti za pracovní úrazy a nemoci z povolání.
Jde o povinné pojištění, které vzniká ze zákona dnem, kdy zaměstnavatel zaměstná alespoň jednoho zaměstnance. Bližší podmínky tohoto pojištění stanoví vyhláška MF č. 125/1993 Sb.
Pojistný vztah vzniká dnem vzniku prvního pracovněprávního vztahu u zaměstnavatele a trvá po celou dobu existence zaměstnavatele.
Pojišťovna vstupuje do všech práv, která v souvislosti s odpovědností za pracovní úrazy a nemoci z povolání příslušela zaměstnavateli. Přechází na ni právo zaměstnavatele na vrácení vyplacených částek, snížení náhrad nebo zastavení jejich výplaty, pokud za zaměstnavatele plnila. Přechází na ni rovněž právo na úhradu soudních nákladů, které byly zaměstnavateli přiznány proti odpůrci, pokud je zaplatila.
Pojišťovna není povinna nahradit škodu, kterou se zaměstnavatel zavázal hradit nad rámec stanovený právními předpisy. Stejně tak není povinna plnit, nevznesl-li zaměstnavatel bez jejího souhlasu námitku promlčení nebo se zavázal plnit promlčenou pohledávku. Není povinna plnit ani v případě, že zaměstnavatel uzavřel bez jejího souhlasu soudní smír.